Hlasuji pro a) a bohužel částečně platí i b)

Dys byly i dřív, jen to nikdo nevěděl, co to vlastně je apod. Já dys jsem a zjistila jsem, že i můj táta. Díky tomu, že jsme žádné úlevy neměly a čtení a psaní dřely (fakt to moc nešlo), tak jsme se časem srovnali s ostatníma.
Bohužel dnes spousta dětí nosí papír, že potřebují úlevy i na druhém stupni a na střední škole. Kámoška měla ve třídě (8.) holku, co měla dys snad na všechno (snad jen na tělocvik ne), nebylo jí možno z ničeho zkoušet, všichni jí omlouvali, holka toho využívala, nic se neučila, nic neuměla - co z ní v životě bude?