Mít jedináčka mi vyhovuje snad až na chvíle, kdy široko daleko nejsou žádné děti a dcera vyžaduje, abych ji byla parťákem. Ale mám pocit alespoň částečné svobody, vím, že když babi hlídá jedno, tak není přetížená a tím si i já užiju svůj volný čas a hlavně to finančně zvládáme levou zadní.

bojím se však budoucnosti, že za těch pět let, až mi biologické hodiny dotikají, tak budu litovat, že jsem si nepořídila druhé, navíc mi dcerka může frnknout do ciziny a manžel za mladší a já budu na stáří opuštěná. Navíc jsem sama jedináček, tedy s nevlastníma sourozencema, ale to prostě není ono.

Také dcera určitě uvíta sourozence, snad ani teď ne, věkový rozdíl už bude velký a ona inklinuje ke starším dětem, ale určitě bude ráda v dospělosti.

Takže druhé dítě chci, přestože je mi 37, ale čekám, jestli se náš vztah s manželem po krizi zmátoří. Ted je to takové neutrální.