Určitě mají děti s normálním přístupem ke škole samozřejmě přednost, než ty co mjají určité postižení, to nikomu neberu a je to také i tak správně. Jen prostě ta učitelka co ji měla ze začátku jenh prostě šla a poklepala ji na stolek, když si všimla, že ditě nepracuje a to ostatní učitelé odmítali respektovat a byla tam jediná jako integrovaná. Ona nepracovala, že ji to prostě procházelo, stačilo by jen jak jsem psala udělat. Paní učitelka mi na prvním stupni v některých případech kdy dcera měla vysloveně nějaký svůj den napsala co dělaly a já to pak s ní udělala, jenže pak to přestalo fungovat. Dcera má jen obyčejné ADHD dáli se to tak říct, jinak ten dozor na té chodbě byl jen pro dvě třídy a konkrétně 4. a 5. třída čili to nebylo ještě tak náročné, vím ty vyšší ročníky jak to vypadá, začínají být drzí a nerespektují nějaké základy slušného chování. Musím tedy říct, že já byla ve škole každý den, někdy jsme musela pro dceru dojít, ze stresu z dětí ji bolelo břicho a tady se i ty vyšší třídy chovaly řekla bych v rámci a to jsem chodila i třeba o velké přestávce a neslyšela jsem je nějak pokřikovat apod. Ohledně financování to je velký problém a myslím si, že určitě by se v každé třídě uživil i jeden asistent a vše by se pak i státu vrátilo pak i v lepším uplatnění všech dětí v životě. Pocházím z učitelské rodiny, děda učil na gymnaziu a matka na základní škole a to prostě byl rozdíl a velký, máma pořádala pro děti lyžařské výlety na sobotu, děda zas chodil na různé pěší výšlapy se studenty. To byla prostě jiná doba u dědy, prostě před druhou světovou válkou. Musím ovšem říct, že jak děda tak matka se opravdu dětem věnovali a i ty děti k nim chodily na návštěvy, rodiče jim psali jak nyní žijí. Byla to spíš vzájemná úcta jeden k druhému. Ono když dcera dostala tu novou učitelku a já viděla její nezájem co vlastně mé dceři je a koukala na mě něco jako, že si musím vymýšlet a na žádná doporučení od starších kolegů a ani SPC nedala tak si nemůžu oni myslet to nejlepší, spíš jen to, že tam ve škole nemá co dělat.