Tak to moje máma hlídala a hlídala - a kecala a kecala. Kdeco jsem dělala špatně (tj. jinak než ona).
Přitom jsem taky věděla, že to myslí dobře, za děti i za mě by dýchala, ale nebylo to k vydržení. Pak už jsme se kvůli tomu permanentně hádaly.
Pomohlo teprve, když jsme se odstěhovali a začali ji standardně návštěvovat. Pak už jsem se předem zhluboka nadechla a pouštěla ty rady jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ono to pak už šlo na nervy i těm dětem a ani k ní moc nechtěly. Přitom moje máma byla fakt zlatá ženská, jen prostě neuměla "žít a nechat žít".
Paradox byl, že vztahy mezi námi byly nejlepší, když těžce onemocněla a já se o ni dva roky starala. To byla ona v roli dítěte a najednou to šlo, přestat radit.
To říkám jen proto, že občas i MOC péče a lásky může být na škodu.