Zdravím,

téma jako dělané pro mě. Autorce neporadím, spíš se přidám. Popis situace: Mám skoro sedmiletou dceru, která má dvě babičky, dvě prababičky a dva dědečky. Jedna prababička žije s námi v jednom domě v rámci svého věku by se pro vnučku rozkrájela. Pak můj táta, též žije s námi v domě, co by plně pracující chlap samotář, má vnučku moc rád, kdykoliv bych potřebovala, pomůže. A tím to končí. Manželovi rodiče viděli dceru cca 4x celkem, žijí 200 km daleko a jsou mírně řečeno blázni. Tchýně prohásila když dceru viděla poprvé, že není manželova a vyřešeno. Nezajímá ji jak se máme, narozeniny, vánoce, nic. Tchán s ní drží basu. Manželova babička bydlí taktéž daleko, je už hodně stará, ale hodná, když přijedeme, tak se k dceři chová moc hezky, ale viděli se asi taky 4x celkem. No a pak je tu ještě moje máma a moje babička z matčiny strany. Obě bydlí cca 3 km od nás. Obě jsou doma, mladé, zdravé a prostě nemají zájem. Když se náhodou někde jednou za půl roku potkáme, tak nás nabádají ať se ozveme, ať přijedeme....Ze začátku jsem se ozývala, nabízela, že pro ně zajedu autem a přivezu je k nám, ale neměli čas. Vzdala jsem to. Teď dceru neviděli víc než půl roku. Neměli čas ani na Vánoce.Já jsem s tím smířená, je to jejich život, oni se ochuzují. Ale jak tohle vysvětlit dítěti? S tím bojuju často. Dcera se ptá, hlavně tedy po mojí mámě a babičce. Tchánovce si sice pamatuje, ale nechovali se k ní nikdy hezky, tak je vidět netouží. Babičky z mojí strany by chtěla. Několikrát ji slíbily, že přijdou, že ji vezmou na výlet a nic z toho. V té malé makovičce to šrotuje a otázka "maminko, proč mě babičky nemají rády", hodně bolí. Nevím co na to říct. Co říkáte dětem vy?