Moje zkušenost je, že ten pláč musíš poslouchat. Můj starší nebrečel skoro nikdy a když brečel, tak mu fakt něco bylo. V životě jsem ho plakat nenechala, jak jsem ho zvedla a udělala jsem, co potřeboval, okamžitě se uklidnil. Mladší, ten řval neustále, ale když jsem ho poslouchala, tak bylo jasně slyšet, že to na mně jen zkouší, že se mu zas až tak nic neděje a tak jsem ho občas nechala, ať si zařve, protože on prostě řval a řval a řval, i když už jsem se mu věnovala a už měl všechno. Dodneška jsou kluci takoví, starší pohodář, kterej brečí a křičí, jen když se něco děje, malej je křikloun pořád. Vím, že je to na palici.