Protože já i můj mladší bratr jsme byli takové děti, na druhou stranu, moje matka byla v tomhle geniální vychovatelka. Nikdy nás "nezahnala do kouta", neponižovala nás... pro mě bylo nakonec nejhorší vidět, že je smutná, nebo že se za nás stydí.

Má dcera je taky taková, řekla bych, že ještě divočejší, ale pro mě je to normální, v naší rodině je to běžné :) Poslouchat nebude nikdy, my taky nikdy neposlouchali, mnohem lepší bylo přesvědčit nás, že to tak sami chceme :)
Ad fyzické tresty - nefungovaly by, pro mě fyzický trest neexistoval, jen rvačka. Kdyby mě někdo poslal do kouta, napřela bych všechny síly, aby si to pořádně vyžral, včetně pohanění jídla, "odepření lásky", a kdejakých citových podpásovek. Dítě nemůže nad dospělým vyhrát čestně, "konfesními zbraněmi", tak volí ty, které má. Hysterii, vydírání, bojkot... a protože to aplikuje na člověka, který ho miluje a má samozřejmě zábranu mu ublížit, tak může klidně i zvítězit a pak nastává opravdový problém. Imho je nesmyslné hrotit konflikt až do krajnosti, obě strany na to doplatí.