Svitko, někdy mám pocit, že to prostě je cesta, kterou musíme projít. Fáze vzteku, zklamání, beznaděje, pocitu že o dítě vlastně ani nestojíme, štěstí z toho že tentokrát to vypadá nadějně... každý měsíc se to opakuje pořád do kola a přesto se to posouvá někam dál. Dřív jsem si nedokázala představit, že třeba ještě za 3 - 4 měsíce těhotná nebudu a tak jsem odmítala zkusit cokoli, co neslibovalo okamžitý výsledek. Teď jsem si i připustila možnost, že prostě dítě možná mít nikdy nebudem (na rozdíl od tebe jsem nikdy nepočala a na umělé oplodníní bych asi nešla). Moc bych ti přála, abys přišla na to, proč to nejde, proč se takhle trápíš a kudy z toho ven.