K těm pocitům - že nechci žít s vědomím, že jsem nic neudělala, nechci mít výčitky, až se něco stane... (je to malinko alibistické, ale chápu to, dřív jsem je měla) - to mám vyřešeno, já to asi udělám, zkusím FOD nebo linku bezpečí (ještě předtím promluvím s dětmi, nejlepší by bylo, kdyby na tu linku zavolaly ony samy). Problém spíš je, jak potom žít s vědomím, že se to po intervenci zhoršilo, nebo co říct dětem (pokud ještě vůbec budu mít tu možnost - pokud jim matka neudělá z domova totální vězení), kdyby mi pak vyčítaly, že jsem to způsobila (pokud se dozví, že jse to byla já).

Právo sociálních pracovnic vstoupit do bytu u psychického týrání asi moc nepomůže - pochybuju, že by se matka chovala k dětem takto v jejich přítomnosti. Buď by musely mít osobnost už tak zlomenou, že by to psycholog jednoznačně potvrdil, nebo by musely samy mluvit, a je otázka, jestli k tomu budou mít odvahu. No nachystám si diktafon a zkusím nějaké její chování zaznamenat. Problém je, že moc příležitostí nemám, žiju daleko, hodně informací mám až z druhé ruky.