Jo, stojí to za to. Taky osciluju mezi pocity nezměrného štěstí a lítostí, že nemůžu být na chvíli bezdětná.
Jak holky píšou, člověk by byl bez dětí strašně moc ochuzený. Někdy si říkáme s MM, že mají bezdětný štěstí, že nevědí, jak úžasný je ty děcka mít, to by se museli zbláznit.

Ale někdy jich mám fakt plný zuby, to zas jo.

A bohužel nikdo mě nepřipravil na to, jak strašný je rok dva nespat a vstávat třeba 15x za noc (u nás dnes). To je naštěstí nesdělitelná a nepřenosná zkušenost. Jinak bych je neměla, kdybych věděla, jak strašný to je...bez legrace...