Z pohledu mého, mé vytoužené dítě, bohužel jediné a 7 let vymodlované, je to největší štěstí, co mám. Jsou jí 4, nikdy nespala jinde, než doma, a se mnou v posteli, někdy si říkám, kéž by na chvíli zavřela pusu někdy jsem unavená a pošlu jí na chvíli za babičkou, taťka taky večer po práci funguje, ale nedala bych jeden jediný den strávený s ní. Stojí to za to, stojí to za všechny případné nesnáze a nepohodlí, když tě pak obejme a řekne, že jsi ta nejlepší maminka na světě nebo když jen běží z jednoho konce zahrady na druhý a cestou se u tebe zastaví, aby ti dala pusu, jen tak nezištně, není žádný jiný cit a žádné jiné chvilky, které by se tomu vyrovnaly. Teda, to bala óda, cojsem ráda mámou