Tak do tebe jo? Asi ti jednu plácnu
Syn byl a je stejný, dost živý, teď jsou mu tři a už začíná nabírat rozum a poslouchat, tedy aspoň občas
no a obešli jsme se bez plácání. Ono to někdy není o tom, jaké je to dítě, ale hlavně jaký je rodič
a jeho postoj k výchově.
Nebezpečné a jiné věci jsme pokud možno odstranili z dosahu a pořád opakujeme, co se nedělá. Taky zamezuji v činnostech a tak, viz. Mona, ztotožňuji se s jejím přístupem.
Např. máme třeba doma kamna, pořád ho to lákalo coby malé batole, musela jsem ho dost hlídat. Jiné by už plácly při snaze si na ně šáhnout, jak jsem se tady i dočetla, ale to podle mě není řešení, dítě by si stejně na ta kamna sáhlo, jen coby trestající matka byla z dosahu, takže plácnutí by bylo úplně k ničemu. Prostě si jednou na kamna sáhnul, trochu se připálil a od té doby kolem nich chodil obloukem a nebylo už třeba ani hlídat.
No a co se týče výchovy bez "bití", tak mě spíš připadá, že takových rodičů je minimum, já takové skoro žádné neznám. Tady na vsi je norma "plácání" a pokud děti vůbec nebiješ, jsi za bílou vránu. A i celkově mi přijde, že česká tradiční výchova jsou fyzické tresty, takže jsi spíš z davem, než nějaká vyjímka.