Pravidelnej večerní (teda v našem případě spíš odpolední) několikahodinovej pláč bez zjevný příčiny znám od našeho mladšího. Když jsem usoudila, že víc už dělat nemůžu, sedla jsem si na houpací balon, houpala a pustila film S TITULKAMA (páč přes pláč nešlo nic slyšet) - odložit do postýlky bych ho nezvládla, ale pomoct mu taky ne, takže poskytnout mu blízkost a udělat něco pro sebe, abych se nezbláznila, byl nejlepší kompromis.
Blbý bylo, že to nikdy nešlo moc dlouho, páč zanedlouho chtěl samozřejmě pozornost rok a půl starej brácha...
Myslim, že tyhle pravidelný pláče trvaj obvykle tak dva až tři týdny.