Katko, nervy už mi hodně dlouho dochází, ale je pravda, že teď je to zase o něčem úplně jiném. Po narození trojčat mě zachránila jedna věc a to, že jsme měli chůvu, první měsíc mi pomohla mamka, pak jsme byli asi 5týdnů s manželem sami a nakonec nás přišla zachránit chůva, bylo to na 8h denně, bez víkendů, ale byla to POMOC. Jinak sama jsem bývala, manžel trénoval a hrál volejbal, takže hlavně po večerech a samozřejmě i víkendy. Kluci ti byli docela v pohodě, "normální" miminka, jen Kača byla jako malá šííííleně uřvaná Vzpomínám si, jak jsem s ní čekávala po nocích na manžela, jednou jsem na ni dokonce v zoufalství hodila peřinu a dělala,že tam není, samozřejmě jsem ji okamžitě odkryla, ale tehdy jsem byla opravdu v koncích, nevyspaná, Kača uřvaná a když se mi ji podařilo náhodou uhoupat, zase se budili kluci. Rodinu jsme měli 1400km daleko, takže jsme se museli prostě nějak poprat. Nejhorší je, když se člověk nemůže vyspat, věřím, že se to u vás brzy uklidníU nás to trvalo sice do jednoho roku, už jsme nevěděli, jak jim v noci "zavřít pusu". Ze zoufalství jsme je dávali do kočáru, houpali, nalívali mlíkem...no ještě že je to už za námi