Tohle je moc ošidná otázka. Vždyť přece spokojenost nemusí vyplývat z egocentrismu, a zároveň oběť matky nemusí nutně dítěti přinést spokojenost... Podle mě není zdravé, když v rodině jeden vše obětuje pro jiného, a je jedno, zda jde o dítě. Dítě se musí přece naučit, že je někdy třeba se přizpůsobit.
Můj syn se to třeba naučil právě v jeslích a ve školce. Jsme spolu sami dva, a kdybych se mu pořád a naplno "obětovala", tak má vlastně pořád full servis... Tři dny týdně v jeslích mu od necelých dvou let zázračně svědčily, já se "obětovala" ve zbytku času.
Chápu, že v početnějších rodinách se to dá naučit i jinak. Ale nikdo nemůže vědět, jak to zrovna má někdo jiný. Dokonce i oběť může pro každého znamenat něco jiného. Moje máma se např. domnívala, že bych se měla "obětovat" a nechat tříletého syna na dva roky s ní, když jsem jela pracovat do zahraničí. Já byla "sobec" a tahla jsem ho s sebou. A troufám si tvrdit, že jsme oba velmi spokojení, syn i já. Pro jiné bych se ale měla "obětovat" a nikam nejezdit, jenže mě nedostatek peněz naprosto psychicky ubíjí, navíc jsem v tom viděla pozitivní příležitost i pro syna...