Já asi nespadám do cílové kategorie, které se ptáš.
Jsem jednou rozvedená - po 7 letech vztahu, s druhým manželem jsme nyní spolu 6 let.
Brali jsme se letos v létě.
Původně o svatbu zájem nebyl - jak z jeho strany (je prostě odpůrce jakýchkoliv oficialit), tak z mé - prostě jsem neviděla důvod.
Pak začal nenápadně mluvit o svatbě sám, ač já nikdy žádné tlaky nevyvíjela, bylo mi to v podstatě jedno, narodil se nám syn, absolvovali jsme takové to prohlášení o otcovství, dostal vtipnej papír, kde byl poučen, že mi musí řádně přispívat v době mateřství na výživu, či co...
Takže jednou přijel domů naprosto nečekaně s obrovskou kyticí a důležitým dotazem a já v tu chvíli věděla že je jediná správná odpověď.
Bude to znít divně, ale zvlášť proto, protože jsem mu jednou jedinkrát, když se mě ptal na svatbu řekla, že nechci žádnou domluvu o tom, jestli se vezmem, ale toužím po tom, aby mě o tu ruku požádal.
Vím, že to takhle vyzní možná jako nesmysl, ale pro mě to důležitý bylo a moc si cením toho, že to pochopil.
A ačkoliv jsem neočekávala, že se svatbou něco změní, tak to v jisté rovině přišlo a ten hlubší význam se dostavil.
Za manžela teda mluvit nemůžu, ale pro mě to byl důležitý krok určitě.