U nás to bylo u syna v roce a půl obdobné. Mlátil hlavou do země a nebo do stěny. Poprvé mě to šíleně vylekalo. Ale zjistili jsme, že je to opravdu nejhorší, když je unavený. Snažila jsem se v té chvíli nic moc s ním neřešit a uložit ho do postýlky. Také jsem se radila s naší paní doktorkou a ta mě dala žádanku k paní dr., se kterou si o tom popovídáme. U dveří jsme zjistili, že je to psychiatr, který vyšetřuje děti až od tří let. Nechtěli jsme být s manželem přepojatí, ale tato návštěva byla pro mě pak noční můrou. I když na to nebyla specializovaná, tak paní dr. chtěla pomoci. Nakonec mi řekala, že má syn autistické sklony, že je moc opožděný (narodil se o dva měsíce dřív), ale paní dr. to odhadla tak na pět. Byla jsem z toho uplně mimo, tak mi poradila, ať si přijdu k ní sama, že jsem prý plačtivá. A doporučila dát syna na vyšetření na neurologii, pry ho tam mám nechat samotného a odpočinout si. No prostě děs. Naštěstí mám super kamarádky, které mi řekli, ať nešílím. Že je syn šikovny a rozhodně není zaostalý. Zvládli jsme to sami, syn má teď tři roky a je v pohodě. Je dost tvrdohlavý, takže domluvy jsou docela náročné, občas se zavteká, ale nejsou to žádné šílené záchvaty. V kolektivu dětí je spokojený, a protože jsme teď v zahraničí, tak chodí do školky, kde se mluví anglicky. Umí sice jen pár slovíček, ale po půl roce už slušně rozumí. Takže bacha na odborníky! Vím, že to paní dr. myslela dobře, ale napáchala víc škody jak užitku, ještě štěstí, že jsem měla kolem sebe lidi, co mě podrželi. Dodnes nechápu, proč nás poslala k psychiatrovi misto k psychologovi, ale možná proto dřívější narození. Držím pěsti všem rodičům malých vzteklounků. Radím být v klidu a trpělivý, i když to není jednoduché!