Pawlo a ještě něco - ten boj je tak vysilující a řekla bych zbytečný - vím o čem mluvím, prošli jsme si něčím podobným. A pak dojdeš k závěru, že jediný, co má smysl, je věnovat všechny síly svému dítěti, aby se dokázala přes to všechno přenést a aby se to všechno srovnalo. A v případě, kdy řešíš traumatizované dítě, je těch sil potřeba strašně moc, vlastně úplně všechny, které jsi schopna zaktivovat. Potom hodíš debilní učitelku s ředitelem za hlavu, protože Tě to stojí příliš síly, kterou potřebuješ dát dítěti a protože s debilem nemá cenu bojovat a protože máš pocit, že bojuješ za ty, kteří se vezou a čekají. A řekneš si - dost, na prvním místě je moje dítě. A Tvému dítěti je jedno, jak ten boj dopadne, ono totiž má co dělat se svou vlastní bitvou, kterou potřebuje vyhrát.