k založení tématu mne inspirovala kamarádka. Ano, je nám přes 30 - je mladší.

Po letech hledání... našla... a otěhotněla a už i porodila, krásnou holčičku. A nepoznávám ji - kamarádku tedy. Nepoznává ji manžel, nikdo z přátel.

Chová se jak Norrisová v Přešlapech, to se nedá vyprávět, to se musí zažít. Přijela s tou krásnou spokojenou holčičkou v kočárku - po 6-ti nedělí, - to držíme my, ona ne, byli před pár týdny v obchoďáku....

ale VEŘEJNĚ tatínek to má sečtený.... "chováš ji blbě, nedýchej na ni, umyl sis ruce? - no, co na tom nechápeš, miminko nééé?, nelíbí se jí, když ji chováš - posunuls jí čepičku, to nemá ráda, když je nad obočím, ale zakrytý uši musí mít....., jsem ti říkala, abys ji neukazoval, když neumíš podržet hlavičku, no drží ji skoro sama, ale opora je důležitá .. a proč na ni vůbec saháš těma neumytejma prackama zase, jsem ti říkala aby sis je umyl"....

Nevím, kde začít s vysvětlováním. Kamarád je na krupici v pocitu splnění bioúlohy a kamarádka má míminko... před porodem byla svéprávná. Žensky jí chápu, ale taky vidím kousek za roh, takže i toho kamaráda chápu, miminko chtěli oba a těšili se oba..... a najednou není manželka, partnerka, kamarádka, je.. maminka. Až moc.


Co s tím?