Šárko,
ono to snad ani konstruktivně řešit nejde. Ostatně psala jsem, že mne zajímají hlavně názory ostatních, za sebe jsem rozhodnutá - ustupovat nebudu.
Matka žije v jakémsi iluzorním světě, kde všichni mají vzorné a poslušné děti (jednou mi dokonce s vážným obličejem řekla, že "jiné děti" kupují svým rodičům dovolené za 5O tisíc, ovšem které "jiné děti", to už nedodala a já takové fakt neznám) a má dojem, že vše, co není podle ní je špatně. Teď např. měla šedesátiny, připadlo to na den v týdnu, volala jsem jí, popřála a řekla, že to oslavíme víkend POTÉ, až bude v Praze, i se sestrou. Jenže ona chtěla, abychom my obě přijely za ní víkend PŘEDEM a brečela, že jsme to neudělaly. K narozeninám chtěla prodloužený víkend v Londýně, řekla jsem jí, že s ní pojedu, ale můžu až od listopadu dál a v listopadu je v Londýně zima, tak ať si vybere termín třeba v březnu - to už je taky špatně, protože ona to chtěla HNED TEĎ, jinak to pro ni nemá smysl.
Prostě se chová jako malé umíněné dítě a mně už dochází trpělivost. Když jí po dobrém řeknu, aby synovi nevykládala předsudečné nesmysly typu "kluci nebrečí", tak mi vynadá, že jsem proti ní a nikdy s ní v ničem nesouhlasím... no, ono je těžké s takovými krávovinami souhlasit, že jo.