znám z vyprávění jednu veselou historku o odchodu do jeslí. Je už skoro 60 let, tak se nedivte. Tahle paní co mi to vyprávěla, měla 3 děti po roce, když nejmladšímu byl rok, šupali všichni do jeslí a do školky a mamka do práce. Nastaly tradiční ranní horory, vypravit takovéhle 3 kousky v 6 ráno si prostě nedokážu představit. Ten nejmladší umocňoval vše tím, že se vždy v maximálně nevhodnou chvíli pokadil. Načež maminka vysledovala, že se tak stává v momentě, kdy vezme do ruky klíče a už chce otvírat dveře k odchodu. Takže přijala opatření - zacinkala klíčema o čtvrt hodiny dřív, chlapeček se pokadil, ona ho přebalila a včas odcházeli.
K téhle historce jsme se dostaly přes zkušenost s příchodem do práce v pyžamu (v jejím případě kombiné) pod dlouhým kabátem. Ona v tom zmatku úplně zapomněla, že není oblečená, chlapečka přebalila, hodila na sebe kabát a mazali. No a v práci šok - pod kabátem jen kombiné. Tak jí tenkrát prý vezlo ředitelské auto domů se doobléct! To já byla menší řízek, aby mi neujel autobus a stihla jsem vyhnat mládežníka, tak jsem jednou v zoufalství narvala svoje oblečení do tašky, pod kabátem pyžamo, ale autobus jsme stihli. No a v práci za mohutného smíchu kolegyň jsem se šla doobléknout na WC. (Pro Pražandy - jsme ze vsi, u nás jezdí 1 autobus ráno a 1 večer)