hezky napsáno, blahopřeju k tomu zlomu.

Já jsem si taky nemohla dlooouho (přes 5 let) zvyknout v našem maloměstě. Že tu nikoho neznám, že si tu lidi vidí do talíře, že jsou tu vztahy do kterých nevidím, že bych se "u našich" resp. v jejich městě (jen 20km odsud) cítila líp.
Dneska to považuju za svůj opravdický domov, líbí se mi tady, chci se tady angažovat, a hlavně - chci tu zůstat.

Nicméně ten vnitřní rozpor mám tak nějak stále kvůli něčemu - děti máme obě plánované, i s manželem jsem stále ráda i po 10ti letech, ALE - pořád se nějak neumím hodit do klidu - buď toho dělám málo a hrabe mi že se cítím neužitečná (JEN s dětmi atd), nebo si něco naberu (kurzy kde učím, VŠ kterou studuju) a najednou jsem vynervená že NIC nestíhám, nezvládám, cítím se vyhořelá, vyždímaná. Manžel se mě snaží podporovat, ví že jsem chabrus na nervy a není na mě hnusnej, nicméně tuhle se mě už taky ptal - tak proč si nerozmyslíš kolik toho vlastně na sebe naložíš....... ale já nevím - netuším kolik je pro mě ten správný rovnovážný stav. I s tím jak mi pomáhá/nepomáhá - on se fakt snaží, dělá toho spoustu, leccos zařídí sám, s dětmi tráví čas rád a často, ale pak přijde období že tuhle jede na hokej, tu jde na trénink, pak jde něco dělat do dílny, pak mu zavolá kamarád že potřebuje s něčím pomoct.... a už mám pocit že ON VŽDYCKY..... a JÁ NIKDY.... vím že reálně je to prostě kratinké období kdy má víc potřeb jeden a druhý musí chvilku počkat a pak zas bude čas a prostor i na jeho potřeby, ale hrozně si to beru, mám z toho depky a nervy na pochodu.

Takže - než začneš "dupat", chce to jak psala Lassie - uvědomit si CO tě DOOPRAVDY dere a co je jen záminka. A když to nevíš, nebo se neumíš zatím rozhodnout, brát to jak to leží a běží s tím, že se prostě uvidí. Když to v baráku nepůjde, určitě se najde cesta jak najít to pravé bydlení pro vás.
Držím palce.