Teda jak to čtu, tak vzpomínám na naše první bydlení s manželem, tehdy ještě za svobodna, v prvním patře u tchánovců. 25 km od města, více méně stranou od vesnice. Měla jsem tam neskutečné depky, přátele jsem si tam nenašla, dojíždění na nic, nechtěla bych celý život dojíždět za čímkoliv. Navíc manžel už od počátku jezdil na týdenní služebky a býval doma jen o víkendech. Po dvou letech mé depky z toho všeho jsme se přesunuli do města, i manžel byl pro.
Teď jsem na RD, naprosto šťastná, ve městě mám spoustu přátel všude okolo, blízko i dál. Návštěva MC není celodenní výpravou, nemusím trávit hodiny v dopravním prostředku, necítím se izolovaná, naopak na RD mám plnější diář než kdy předtím. Za rohem bazén s tělocvičnou, manžel si jezdí na kole do práce.
Už bych zpátky na vesnici neměnila. Kdybychom se tenkrát nepřesunuli, zcela jistě by se náš vztah rozpadl, nebyla bych ochotna obětovat na celý život své koníčky, kamarády, vše, co jsem měla do té doby ráda.
Ale pravda je, že není ves jako ves. Mám příbuzné na Čáslavsku, kde to opravdu na několika sousedních vesnicích žije, funguje zde přirozená komunita, pořád se něco organizuje, děje. Hodně to tedy záleží na lidech, kteří tam žijí.