Já jsem tak ráda, že nejsem sama úplně blbá (nemyslím to ve zlém), včera jsem se u piva kamarádce vyplakávala na rameni, jak můj vztah s ŽM nemá cenu, jak si mě neváží, jak mě to ponižuje a jak vím, že to nedokážu skončit. A on to ví taky, takže se chová jak se chová. A tady čtu, že si tím prošla snad půlka rodiny Asi tady nejsou všechny tak strašně počestné, jak se většinou snaží tvářit...

Kéž bych měla sílu to skončit, i když vím, že to nikdy nikam nepovede (a ani nechci aby to někam vedlo), prošli jsme si takovýma sračkama a přitom je to furt o ničem a přitom o všem. Nebaví mě to!