Ahoj,
nevím, jestli Ti pomůže, ale napíšu, jak to bylo u mě.Je to vůbec poprvé, co o tom takto veřejně budu "mluvit", byť anonymně.
U mě začla anorexie okolo 17. roku, nebyla jsem na pokraji smrti, ale vyhublá na kost.Cca 50kg/174cm.
Ta posedlost jídlem byla děsná.Ono kdo to nezažil, asi nepochopí.Já vlastně pořád a neustále řešila jídlo, co kdy kde budu jíst, vážila jsem si všechno, v obchodě vybírala sýry a jogurty hodinu, abych vybrala ten, kde bylo o 0,1% míň tuku, jedla jsem hodně syrečky, kukuřici,vaječný bílky, pila na litry colu light, to všechno opravdu v obrovském množství, dneska je mi z toho na , když si to vybavím.
Měla jsem už tehdy vážný vztah s o dost starším chlápkem, bydleli jsme spolu. Ten do mě furt hučel ať se najím, že jsem jak kostra.Čím víc hučel, tím jsem si připadala tlustčí.Dokopal mě k psychiatrovi, ke kterému jsem teda poctivě docházela, ale bylo to naprosto na nic.Zeptal se mě jen co je novýho, já řekla že nic a bylo to.Brala jsem antidepresiva, asi rok, zhruba další rok jsem se z nich vyhrabávala, měla jsem fyzickou závislost na nich, sama jsem si snižovala postupně dávky až na minimum, aniž bych to doktorovi říkala.Pak jsem si našla novýho kluka a postupně jsem začla jíst, dostala se na normální váhu.Bylo to tak nějak pozvolna, už si to přesně nevybavuju.
Dneska mi je o 10let víc, mám bezvadnýho manžela, dvě krásný zdravý děti, naučila jsem se jíst.Jím dost, v podstatě všechno, takže za sebe můžu říct,že ANO, DÁ SE Z TOHO VYLÉČIT.
Myslím, že nikdy nebudu tlustá, ta záklopka ve mě je a asi už bude.Mám asi 59kg, připadám si akorát.
Omlouvám se za román, přeju ať je Ti taky dobře a život ať se netočí jen kolem jídla.

Binaryy, nedá mi to nereagovat, to co si napsala v úvodu této diskuze, je opravdu omezené, hloupé, trocha empatie by neškodila!