Desser:
To je docela otázka- s kým se má člověk porovnávat?
Má svůj vztah (milenecký/partnerský) porovnávat s "ideálem" dané společnosti? (kterého ale právě proto, že to je ideál, v reálu dosahuje jen dost malé procento)?
Má se porovnávat s průměrem dané společnosti?
Nebo s tím, jak to funguje ve světě obecně (jak psala Zdenka o tom, že monogamie a "chtít někoho mít jen pro sebe" rozhodně není ve světovém měřítku většinový přístup)?

Proč by nemohla říct "mě to tahle stačí a mám pocit že mi to funguje k mé spokojenosti,
a současně vidím, že je na tom dost lidí o dst hůř",
když to tak skutečně cítí?
Proč by to měl být alibismus?

Realita je, že se v současnosti rozvádí polovina manželství,
třetina lidí kteří mají nějaký vztah se vůbec nebere (třetina dětí se v současnosti rodí mimo manželství)-
a těch, kteří spolu sice žijí, ale ...nebaví se spolu, nespíš spolu, navzájem se štvou- v té zbylé půlce manželství taky není tak málo...

Proč se tvářit:
"nemůžeš být šťastná když nemáš ideál"
- když "ideál" je pro každého něco jiného
- a krom toho ho nemá víc něž nějakých 20% lidí v populaci (a to jsem optimista) ))