Přidat odpověď
Submisivní přístup k Bohu - to je zajímavé téma na zamyšlení. Už jsem o tom hodně přemýšlela.
Ono jde hlavně všechno interpretovat na různé způsoby. U některých věřících mám pocit (pozor, toto není reakce na nikoho konkrétního tady v diskusi!), že jsou příliš pasivní a důležité věci, které by podle mého mínění mohli ovlivnit, nechávají na Bohu, a u některých mám naopak pocit, že jim jejich víra napomáhá k tomu, aby se nevzdávali a jednali konstruktivně.
Když jsem po rozchodu s prvním přítelem byla dlouho sama, tak mi jednoho krásného dne došlo, že nechávat věcem volný průběh by se mi mohlo zatraceně vymstít. Že by se mi také mohlo stát, že už nikdy žádného partnera mít nebudu. Pár takových odstrašujících příkladů jsem kolem sebe měla. Lidé čekali, že se něco stane, o nic se nesnažili a ejhle - ono se nestalo nic. Pořád jsem si opakovala, že Bůh pomáhá těm, kteří si pomůžou sami. Že musím začít intenzivně hledat a že pokud to vzdám, budu si za to moci jen a jen sama. Že se nesmím nechat semlít a rezignovat. Že si musím na rovinu přiznat, že nechci zůstat svobodná a bezdětná, a že pro to musím udělat maximum.
Předchozí