Myslím, že by se mělo změnit přesně to, co píšeš. Lidé by se měli častěji rodit i umírat doma, o rození i umírání by se mělo více (a bez předsudků) mluvit.
Dětem vysvětlujeme, že život začíná a končí. Počíná se v tajnosti, duše tak tajně, jak přijde, i odejde. To, co je před životem i po něm, je tajemství, něco, co se dozvíme až pak a možná jsme to i na samém začátku života věděli, jenže žitím na zemi to povědomí ztrácíme.
Tělo se vrací zpátky přírodě, přetvoří se v jiná těla.
Mrtví žijí dál v nás a v našich vzpomínkách. Moje děti to chápou přiměřeně věku, dcerka, která ztratila pradědečka ve dvou letech, to tenkrát zpracovala tak, že dědeček už nic necítí, nechce, nehýbe se a odchází do země, kde se promění na stromy a kytky. Na pohřeb jsme ji i syna vzali, v šoku nebyl ani jeden, syn byl smutný, byli jsme smutní všichni. Děda měl otevřenu rakev, ale nebylo to nic strašného, vypadal pokojně a vlastně jako vždycky, ale byl evidentně mrtvý a paradoxně si myslím, že pro děti, zvlášť pro dcerčino pochopení, to bylo dobré, to, co se těžko vysvětluje slovy, bylo jasně vidět. Bylo jasné, že nežije.
Lidé mají asi často ze smrti strach, jednak proto, že ji nikdy nemohli s nikým prožívat, jednak kvůli přesvědčení, že po smrti bude něco rapidně horšího než za živa. Možná mají i strach z umírání, zvlášť pokud při něm své blízké neprovázeli.
Děti na pohřby beru, pokud umře někdo blízký z rodiny nebo pokud je to zajímá a jít chtějí. Na hřbitov občas chodíme, na Dušičky ne, ale někdy, když chceme, tak ano. Ale necítíme se při tom špatně, kdyby mě to trápilo, nebo bych viděla, že to trápí děti, nechodím tam,nepřipadá mi to jako to nejpodstatnější. Důležitější mi připadá mdlitba za zemřelé a nezapomínat.