Já mám hřbitovy ráda. Nejvíc ty venkovské a pak taky židovské. Spousta z mých "randat" se odehrávala na hřbitovech. Lezli jsme přez zeď a snažili si překládat nápisy na polorozbořených židovských náhrobcích. Hřbitovy mě neděsí, ale respekt tam cítím. S dětmi tam občas chodíme prostě na procházku, zvlášť o dušičkách to má velké kouzlo. Moje děti se smrti nebojí, v podstatě jsou dost nad věcí, až mě to někdy překvapuje. Můj muž teď v září absolvoval operaci nádoru, nebylo to vůbec bez rizika úmrtí, a ty dva starší (11 a 13 let) to v podstatě neřešili. Moc jsem je s tím teda nezatěžovala, ale když se zeptali, řekla jsem jim všechno na rovinu. Prostě si nepřipustili, že by se to stalo. Teď je vážně nemocný můj otec (jejich dědeček) a situace je stejná. A vím, že když by umřel, vzali by to jako fakt. Na pohřeb by asi jít chtěli, dala bych jim určitě na výběr. A tříleťák, ten nechápe nic. Žije přítomností.