Borůvko, závidím ten přirozený přístup k "doprovázení" těch, kteří to potřebují. Mimochodem je to moc hezké slovo, hezky vystihuje, jak by to mělo být.
Mám v živé paměti, jak jsem po nástupu na nové pracoviště pustila na JIP rodinu, aby se rozloučili s dítětem, které zemřelo. Byl z toho velký poprask, sestry si na mě stěžovaly, že se to tam nikdy nedělalo. Byla to rumunská rodina, přišlo jich víc, v noci tam kvíleli (jinak se to nedá napsat). Celkově to bylo dost hrozné pro všechny, ale oni to tak prostě mají. Naprosto jsem chápala, že ty sestry na to nebyly připravené, nikdy to nezažily, nikdo s nimi nedělá žádnou odlehčovací terapii. Ale když jsem se jich zeptala, kdyby to bylo jejich dítě, zda by se chtěly rozloučit, tak chtěly všechny.