Ahoj všem, v poslední době mám čím dál větší pocit, že mi můj ani ne třiapůlletý synek přerůstá přes hlavu. Vždycky byl velmi živé a svéhlavé dítě a já jsem se snažila umožnit mu vybudování vlastního prostoru mezi jasně danými hranicemi. Ale teď se mi to jaksi vymyká z rukou. Zkusím to trochu popsat, snad mi některá dokážete poradit:
Máme neustálé konflikty s každou banalitou - ráno se mu nelíbí hrneček s pitím, tak řve, že chce jiný. Já jsem klidná a trvám na tom, že nebudu špinit 5 hrnků, jen abych mu vyhověla. Pak si vzpomene, že mu nechutná čokoládový Bobík, kterého má k snídani, přestože ho jindy rád jí. Já jsem stále klidnáa říkám mu, že když si ho ráno vybral k snídani, otevřel a snědl, tak ho buď dojí nebo může jít od stolu a třeba si hrát, ale nic jiného nedostane. Nechce ani jedno a hystericky vřeští. Sobotní nálada je definitně v pytli a mě začínají téct nervy, protože tyto situace máme dvakrát do hodiny. Pak nějak dosnídá a jde si hrát. Deset minut je klid a začne scéna kvůli jiné banalitě.
Prostě se skoro pořád vzteká nebo kňourá, v mezidobí řádí jak černá ruka. Jsem z něj zoufalá, protože prakticky není chvíle klidu a pořád se u nás ozývá řev. Čím dál víc odmítá uznávat rodičovskou autoritu, i když zcela klidně trvám na svém a vysvětluji mu, proč to je potřeba udělat... Prostě zuří a hysterčí...
Už nemůžu, po poslední hodinové scéně kvůli banalitě tu sedím, brečím do klávesnice a mám pocit, že jsem nikdy neměla být matka...