Jo a ještě soukromí - oni se snaží moc nenarušovat soukromí - tj. klepou, volají, když jdou po schodech (když neslyšíme klepání). ALe občas to taky těžko vydýchávám. Teď je to lepší, ale když byl malej menší, tak se stávalo, že prostě brečel a já ho nechala (vztekal se, nemělo smysl s ním nějak mluvit, on se prostě potřeboval vyřvat) a do toho přišla babička, že ho jde chovat, aby neplakal. Nebo v noci, když měl období nočních děsů (nevnímal, nereagoval ani na chození, chování, mluvení, umytí obličeje studenou vodou, nic ho neprobralo, jen řval a řval), tak do toho přišla babička. A co že se Kubíčkovi stalo?, a to je hrozný, a co s tím budeme dělat?, a nemá ho pochovat?, a podobně a tak dál. Tak to supím jak kotel a manžel ji žene dost nevybíravě pryč. Dost na tom, že mám starost s Kubou. Ještě tak utěšovat hysterickou babičku