Adino, možná jsi to tak nemyslela, ale tvůj příspěvek mne strašně zabolel.
Mám dva rodiče, oba v podstatě kypí zdravím a to jim je 84 a 85. Jsem strašně šťastná, že jsou tady, že jsou naživu, že moje děti měly možnost poznat jejich lásku a dobrotu, že už se radují i z pravnoučete... A to i přes to, že se museli oni vyrovnat se smrtí svého vnuka, mého synovce, který zemřel v nedožitých dvaceti. Jeho smrt byla obrovskou ztrátou a naši rodinu velice poznamenala. I moje rodiče, pochpitelně. NIKDY bych se ale nerouhala abych řekla - proč on musel zemřít tak mladý a ONI tu pořád jsou.... Zní to strašně zle a promiň, mne se to dotklo....
Jak se smířit se smrtí ale nevím, synovec tu není 10 let, stejně dlouho tu naní můj chlapeček, který se měl před deseti lety narodit a o kterého jsem přišla. Nikdy se asi nedokážu s odchodem těchto dvou lidí smířit. A kdy to přestane bolet nevím, zatím ne, je to teprve deset let.....
Simča