Přemýšlela jsem o tématu, jestli se milenky ženatých mužů nestydí. Nechápu, proč by se měly stydět, pokud nechtějí zrovna to maželství rozbít. Teď se na mě asi sesype kde kdo, ale nedá mi to, abych nepoložila převrácenou otázku:
"Milenci vdaných žen,nemáte občas výčitky svědomí vůči dětem a manželovi své milenky?"

Ptala jsem se svého milence a odpověděl mi, že nemá. Vůči manželovi vůbec ne a vůči dětem taky ne. Od začátku jsem jasně deklarovala, že děti jsou priorita číslo jedna a to dodržuji. A troufám si tvrdit, že je to tak u většiny milenců.

Proč mám milence a nerozvedu se? Rozvést se nechci a nemůžu kvůli dětem. Vím, že by to děti neustály a protože syn je psychicky nemocný, mohlo by mu to způsobit opravdu velké potíže. A proč nejsem teda věrná? Protože už jsem neustála být neustále "sama". Bez lásky, bez špetky porozumnění, bez pomoci a přitom být kdykoliv "po ruce" nebo spíš "po vůli", což obnášelo cca půlminutu vydržet, než si druhá strana uleví. Takže teď mám někoho, ke komu se můžu utéct ať už fyzicky, nebo aspoň v myšlenkách. A mám ke komu jít pro radu, případně pro pomoc nebo jen tak pro vlídné slovo.