Básničky už nečtu, ale když na mě padne podzim, vytáhnu sešitek, do kterého jsem schovala své básničky (jen ty omilostněné, které příliš nevybuchovaly vášní a nesvíjely se pubertálními boly, a ani to snad básničky nebyly, spíš výkřiky, ale některé se rýmovaly). Psala jsem je v hodinách ve škole na střední, kde jsem se ukrutně nudila nebo myslela na zmařené lásky. Vždycky, když si to přečtu, tak si uvědomím, že tolik se fakt už netrápím a nikdy snad už nebudu.

Má tajná přání
co nikdo neplní
hřejí dnes v podbříšku.

Držím se pevně
práznoty
té, co chceš naplnit
a tajně si vzdychnu
kdybys nebyl tak daleko.

Dotýkali bychom se
ticha
a v paprscích
noci
Bůh by nás prosil o lásku.

Chybí mi slova
co neříkáš
a vzduch
co nemůžeš dýchat
bez mně.