V porodnici byl nepostradatelným nárazníkem a jedinou spřízněnou duší, po porodu mě tajně zachránil před jistým uhynutím žízní, propůjčil synovi svou náruč, když mou náruč mu poskytovatelé "péče" zakázali. Doma se staral o staršího potomka, šel otevřít porodní asistentce, při tlačení mě podržel v dřepokleku, po porodu zásoboval čokoládou a banány; doma jsem nepotřebovala jeho nepřetržitou přítomnost, spíš naopak by mě rušila, byl tam prostě od toho, aby mi pomohl, když ho požádám. V obou případech by ho mohla zastoupit nějaká blízká kamarádka, kdybych takovou měla, ale myslím, že jsou to vzácné okamžiky pro oba rodiče, ba pro celou rodinu, a že by měly být otci dopřány - samozřejmě pokud sám chce. Taky bych ho nenutila, kdyby nechtěl, vždyť ani není způsob, jak ho donutit. Mám ale muže takového, že si nedovedu představit, že by si to nechal ujít
. A ono taky neškodí, když nastávající otec vidí, jaká je to dřina to dítě porodit.