Neumím s tím moc pracovat. Ráno je stres, řev, jsme všude pozdě. Babička by jí oblékala ještě na střední, v tom je taky díl viny. Psycholožka říká, že mám možná velké ambice, že je malá (4.5 roku). Učitelka ve školce(jinak fajn, oblíbená, trpělivá) si mě dneska zase vzala na kobereček kvůli tomu, že je třeba dceru podporovat v samostatnosti. Tak a teď babo raď
S babičkou jsem mluvila, bude se snažit za ní všechno nedělat. Já nebudu očekávat tolik, ráno dceři pomůžu, zaasistuji, ale neobléknu komplet. Předtím jsem vedle ní položila oblečení, odešla a za půl hodiny byla zděšená, že se oblečení ani nedotkla.
Musím se přiznat, že i já se vznáším v oblacích a má disciplína je na štýru. Když nemusím do práce, jsem třeba ještě v 11 v pyžamu . Čili práce pro nás obě.
Máte nějaké rady, jak pozitivně motivovat loudu, aby byla alespoň předposlední?
Mám jí ráda. Je to moje malá holčička. Nechci na ní řvát a každý den jí prudit výčitkama. Co u vás funguje?