Hroudo moje děti na tebe.
Vždycky jsem říkala,že psa nechci,ale pak jsme si ho kvůli dětem pořídili. Jednoho dne jsem tajně jela přes půl republiky pro štěně LR.Přivezla jsem si domů malé počůrané zrzavé klubíčko,které mi celou cestu v autě kňučelo u nohou resp. u spolujezdce v bedničce,protože já jsem řídila. Pro děti to bylo obrovské překvapení a radost. Náš Sam se stal právoplatným členem rodiny a řekla bych,že si nás ochočil celkem snadno a rychle. Teď už je z něj dospělák (3roky),ale pořád je to hravý bezkonfliktní mazlíček,který si nás získal svou přítulností a potřebou sdílet s námi svůj prostor. I když na něj nemáš náladu,nedá se a pořád ti bude strkat čumák na nohu a bude koukat,dokud ho prostě nepohladíš. Dokáže tě rozesmát i povzbudit,když máš třeba špatný den. I kdyby se mnou doma nikdo nemluvil,tak ten pes mi dá najevo svou lásku a oddanost vždycky. Všichni ho milujeme a staráme se o něj,jak nejlépe dovedeme.Má kvalitní krmivo,zdravotní péči a i naši pozornost. V létě jsem s ním byla u rybníka,protože hrozně rád plave a pak nějakou dobu po příchodu domů jsem zjistila,že pes nemůže chodit. Normálně se postavil bolestí zakňučel a zase si lehnul. Už byl večer a tak jsme vyrazili na pohotovost. Prý si hnul zádama,jak vyskočil po schodech nahoru. (vzal tehdy 3 hodně prudké schody a asi špatně doskočil). Naštěstí to po injekci odeznělo a bylo zase dobře. Nebo dostal v zimě pravidelné očkování a po příjezdu domů normálně otekl. Klasická alergická rekace,že prý do některých vakcín se dává něco na co pes může špatně reagovat,takže znovu k lékaři,aby se neudusil. Jinak kromě těhle dvou příhod a pravidelného očkování k lékaři nemusíme,ale je mi jasné,že jednou pejsek zestárně a bude tu péči potřebovat. Pro mě i mojí rodinu je to právoplatný člen naší rodiny. Není to nikdo cizí bez tváře,ale je to náš Sam. Až jednou umře bude nás to všechny hodně bolet i když je to podle tebe jenom PES.
Pro nás je opravdu víc,než jenom věc,protože nám přináší radost a dává najevo svou oddanost a lásku.

Někdy v roce 1988 jsem byla s našima v pražské tržnici a před tržnicí ,když jsme odcházeli byl chlap s dodávkou a měl v bedně strašně špinavé,smradlavé a strašlivě hubené štěně vlčáka. Tomu psovi bylo vidět normálně přes kožich žebra.Zeptali jsme se toho chlapa kolik za toho psa chce. Řekl 1500,-což tehdy nebylo zase tak málo a tak jsme se složili a toho smradlavého psa koupili. Pes se bál ruky,byl vystrašený,ale postupem času z něho vyrostla nádherná fenka,která by pro členy své smečky udělala cokoliv. Bohužel nám asi po 7 letech onemocněla a museli jsme jí nechat utratit,ale dodnes je to pro mě člen rodiny. Za pár dní po tom nákupu psa byla v televizi reportáž o tom chlapovi,který měl někde u Příbrami farmu a týral tam psi. Ty slabší zabíjel a krmil s nimi ty ostatní. O to víc mě těšilo,že alespoň jednoho jsme dokázali zachránit.

A ty hovínka na ulici to není vizitka psa,ale nás lidí-majitelů. Já po svém psovi uklízím vždycky.