Asi nejhorší záchvat smíchu jsem doslala na přechodu pro chodce, že mně kamarádka musela odtáhnout přes silnici a tam jsem si sedla na zem a řvala a dost dlouho a směju se ještě dnes, když si na to vzpomenu. Vyprávěla mi příhodu, ale to její podÁní nemělo chybu. Pokusím se přepsat, ale nebude to asi ono.
Její kamarád se opil, nebylo to něm ani vidět, šel normálně rovně... a pak chtěl jet domů autobusem do Liberce. Dojde na Florenc, nastoupí do autobusu, chce říct Liberec. Místo toho ze sebe ke svému překvapení vydá "éééghhebbll". Řidič vyvalí oči. Kluk se strašně snaží říct Liberec, ale stále dokola se z něj ozývají jen neartikulované zvuky "éééghhebbll, "éééghhebbll". Za ním fronta. Paní za ním začala vysvětlovat dítěti o mentálně postižených lidech. Nějací dva kluci to komentovali: Hele, debil. Kluk se stále snažil vyslovit Liberec svým "éééghhebbll", plazil u toho jazyk a dělal grimasy. Řidič stále odpovídal: Cože??? Já ti nerozumim. Až to jedné paní došlo (vzhledem k tomu, že to byla přímá linka do Liberce) a povídá: Liberec? A kluk začal šíleně kývat hlavou a šťastně hýkat "éééghhebbll, éééghhebbll". Tak to dobře dopadlo.