Soucítím s tebou.
Zažili jsme něco podobného s dědou mého prvního muže, odešel nám takhle asi během týdne.
Po té zkušenosti bych dneska byla u něj pokud možno nepřetržitě (vystřídat se), on podle mě chtěl nebýt sám, i když nebyl schopný to říct. Lékaři nás od něj vyháněli a tvrdili, že neodchází, my jsme neměli zkušenost, tak jsme věřili, ale oni ve skutečnosti nechtěli, abychom s ním byli, až umře, nevím proč. On se bál a nechtěl být sám.
On měl taky zápal plic, horečku, špatně se mu dýchalo a podle mě měl bolesti, ale lékaři tvrdili, že bolesti nemá, nedostal ani žádné léky proti bolesti nebo proti úzkosti, ačkoliv se bál. Naopak nám říkali, že ho máme donutit, aby něco snědl, ale on už jíst nemohl a zvracel z toho, akorát jsme ho zbytečně trápili.
Takže dneska bych byla u něj, nenechala se vyhnat, zkusila se domluvit, aby mu ulehčili od bolesti a strachu.
Nejvíc mě mrzí, že musel odejít sám, i když to nechtěl.