S tou výchovou - to je těžký. Někdo z okolí si myslí, že jsem moc benevolentní a někdo zas, že jsem přísná. Záleží na úhlu pohledu. Mně osobně je celkem fuk, co si kdo myslí, já vím, proč dělám, co dělám. Dceři tehdy bylo 10 let a snad celou základku jsem stále trnula, aby se zas něco nestalo. Teď už je dospělá, ale mám ještě 2 malý kluky.
Tehdy jsem byla nucena zvolit domácí vyučování, protože dcera se bála cizích dětí, nemohla být s nimi a pak, když se zklidnila, nastoupila do jiné školy. I tak dlouho panikařila, pokud jen zahlédla některé dítě z bývalé školy.
Já totiž neříkám, že každé žďuchnutí musí skončit šikanou, vím ale, jak snadno se dítě obětí šikany stane a začíná to kolikrát tzv. pitomostí.
A ano, máš pravdu, naučit dítě se bránit, naučit ho, že NE znamená NE a není špatné to říct, že musí hledat pomoc, když se mu děje, co se mu nelíbí, že to jinak nepřejde nikdy ........ to je dlouhodobý proces. Ale jde to. Dcera je velmi asertivní a samostatná, kluky se snažím vést podobně.
A když se Tvůj syn bojí ve školce, to není normální. I kdyby někoho žďuchnul sám první a okusil oplátku, s tím se dítě srovná. Ale když má strach, tak je v tom něco víc. Začala bych hned - právě výchovou, hodně s dítětem mluvit /ale ne stylem - tak co dneska ve školce, jestli pak tě někdo nebil - to ne/. Moje děti melou a melou a jen tak mezi řečí do různých blbostí zabalí jen tak nenápadně i zásadní věci. Kdybych se je ale ptala přímo, nedozvím se nic.