Já jsem to napsala asi špatně - u nás jsme taky oba jakože rovnoprávní podílníci. Ale oba nemůžeme dělat stejnou práci. On je spíš typ, co vymýšlí, plánuje, já jsem ten dotahovač, ta podpora. Ale problém je možná v tom, že on se té společné práci věnuje víc (když bychom to spočítali třeba na hodiny za měsíc), takže výsledně toho i víc udělá. Já lítám od dětí k vaření, prádlu atd. Takže toho výsledně udělám méně než on, to připouštím. A on i přes to všechno má pocit, že dělám málo, už padly i řeči "jsem na všechno sám, všechno musím sám...." Jídlo, prádlo, uklizený dům už považuje za samozřejmost. Navíc teď jsem si vymyslela určité "podnikání" já, píšu knihu (ale to jen na okraj, to je spíš můj koníček), řekla jsem, že se tomu budu věnovat do konce roku, kdy mám termín odevzdání. No a to je samozřejmě problém, protože on to sám nezvládne.... ale že podporuju já jeho ve všem, co si vymyslí on ....
Já si nechci stěžovat. Možná jsem zapomněla napsat, že mě to taky baví a neměnila bych. S mužem jsme 10 let, máme společné koníčky. Ale zajímá mě, jestli máte nastavená nějaká pravidla. Například kancelář nebo nějaký určený hodiny, kdy se "pracuje". Jak oddělit ten domácí život, kdy kolem běhají děti od pracovního. Protože už dochází k tomu, že on když začne pronášet nějaké nápady, že mu do toho mluví děti, on je na ně nervózní, já pak taky.
Prostě to chci zvládnout nějak ve zdraví a pohodě. Ale jsem ráda, že se začalo pozitivními zkušenostmi.