Nemluvím za Přezdívku, jen za sebe. Před 20 lety takový skutečně nebyl. Cholerik zůstane cholerikem asi napořád, ale první roky se určitě víc krotil. Čím víc měl a má pocit, že mě má jistou, tím víc si ke mně dovolí. Když jsem před lety podala žádost o rozvod, ukázal mi papír plný špíny, že se nestarám o děti, že nejsem schopná zabezpečit je po citové ani finanční stránce, že jsem nevyzrálá psychicky labilní osobnost...Když jsem se ptala, jak mohl něco takového napsat, tak on nic, to všechno právník a že přivede k soudu spoustu svědků, kteří to všechno potvrdí. Za strachu jsem žádost stáhla s myšlenkou, že až děti vyrostou, budu méně zranitelná. Kdyby měl někdo pocit, že je to domácí násilí, tak asi ano. Obrátila jsem se tehdy na Bílý kruh bezpečí a tam mi nějaká paní donekonečna opakovala, že mám jít na policii. Měla jsem děti 1 a 3 roky, neměla jsem kam jít a představa, že podám trestní oznámení a pak se vrátím domů byla nereálná. Jednou jsem zavolala policii. Obličej nešlo přehlédnout, přesto mi policajti řekli, že jsem si to mohla udělat sama a ať nedělám ostudu, že bydlím v dobré čtvrti. Manžel jim klidným hláskem vysvětloval, že žena toho má moc a je trošku nervozní a přetažená. Pochopila jsem, že dokud nebudu mít nůž v zádech, nepomůžou mi. Tak jsem se naučila s tím žít, nenechat ho překročit určité hranice. Prostě jsem si na takový život s takovým člověkem zvykla