když brečela dcera (tehdy dvouletá), že na ní doktorka jen šahla, tak jsem nebyla nadšená, ale srdce mi to nervalo. Nebývala nemocná, bála se cizích a k dr jsme se dostali tak jednou za rok.
Když pláče u něčeho, co je rychlé, nezbytné a pak už nebolí (např. injekce), tak to jde.
Ale kdyby měla delší vyšetření a plakala jak ty píšeš "maminko, pomoz mi", no to si nedokážu představit
Jednou jsme čekali v čekárně na chirurgii na vyndání stehů. Chodili ven kloučci asi po zákroku na pindíkovi, plakali, no pro mě to bylo strašný. Taky jsem v čekárně slyšela plakat holčičku při vypalování bradavice na noze. Chudáček. Zbytečné bolesti dětí se snažím vyhnout (třeba toho vypalování), ale někdy to nejde.