Já nechci být nespravedlivá, to vůbec, ale prostě z tvého příspěvku, od začátku až dokonce čtu, jak ty se cítíš ublížená, ale v tom příspěvku je vše negativní z tvé strany. Já neznám váš vztah, ale jen reaguji na to, co je napsané. Píšeš, že vztah je špatný odjakživa, přesto po narození synka ti pomáhala, finančně, hlídáním a tak. Ono je to tak trochu propojené, když to bez rodičů nezvládneš, nemyslím to vůbec zle, a potřebuješ finančně podporovat, hlídat a vůbec tak nějak pomáhat s životem, ona spousta těch rodičů má pocit, že tím, že ti kecají do života, ti pomáhají a nerozlišují, že finanční pomoc je dobrá, ale že u toho musí držet pusu. Já ti nechci ubližovat, ale skutečně ten tvůj příspěvěk působí, že je hodně viny i na tvé straně. Když jsi šla pro dárky a viděla, že je jí dobře, proč jsi neřekla, že děti jsou dole, jestli se cítí na to, je vidět? Nebo když víš, že je nemocná, že nevoláš a neptáš se. Absolutně nemůžu pochopit, že víš, že je po operaci a nejdřív budeš několik dní vydýchávat, že ti to neřekli, zase se zaobíráš sama sebou než strachem o mámu, zkus zvednou telefon dnes a zavolat a říct, maminko, mám o tebe strach, už mi to nedělej, že nic nevím, chci přijet, chci tě vidět, chci obejmout, nevadí ti to? Určitě tě neodmítne, že? Věř mi, jestli se něco stane, moc vám přeju, aby ne, ale ta nemoc je opravdu zákeřná mrcha, budeš si to vyčítat do konce života, už nebudeš mít klid. A nemůžeš v jedné větě napsat, že jsi ráda, že máš od mámy pokoj a hned dodta, ale že tě štve, že s tebou nekomunikují. Ten problém bude mimojiné v tvé hlavě. Tak to prostě překousni a jeď za ní.