Jano, já to píšu i proto, že mám v sobě obrovský nezpracovaný dluh vůči mámě, jak jsem se chovala, když byla nemocná. Ona balancovala mezi životem a smrtí a já byla sobecká, řešila hlavně svoje problémy, a ty její z pozice toho, kdo má něco načteno.
Ona v nemoci udělala osudné chyby a zemřela. Ale to mi nedalo právo být za tu chytřejší a nad věcí. Měla jsem u ní být a objat ji i přes to, že se způsobem jí zvolené léčby nesouhlasím.
Neřešit sebe, svůj úklid, svou ukřivděnost, cokoliv. POkud ona není nějaký patologický typ matky a jejím jediným nešvarem je to, že ti mluví do výchovy, vyřeš to, až bude zdravá. Teď buď s ní či tam, kde tě ona potřebuje.

Moje máma přešla z chronického stádia leukemie do akutního velmi rychle a zemřela sama v bytě z minuty na minutu. Měla jsem ten týden u ní být na návštěvě s kojencem, který dostal virozu, a já nedojela - kvůli ní, ji mohla ohrozit sebenepatrnější nemoc. Dodnes si to vyčítám. Nepomohla bych ji, konkrétní příčina její smrti byla embolie, ale mohla jsem ty poslední dny být s ní a ona by nebyla sama. Těšila se na nás, nevěděla, že zemře.

Opravdu neumím být objektivní, píšu to narovinu, neumím a nechci se vcítit do tvé konkrétní situace, jen ti ukazuju, že otázka života a smrti není v rozdílném pohledu na výchovu, ale může být reálná a může nastat zítra...