Jano, k tomu, že Ti nic neřekli... ono za prvé se tohle obecně neříká snadno, za druhé je rozhodující psychický stav toho nemocného, nikoli jeho okolí, to se může pořešit samo. Takže vynadat mámě za to, že Ti něco takového neřekla, se prostě nehodí. Ona v tu chvíli řešila sebe, ne Tebe.

Jinak z toho, co píšeš, mně jako nestrannému pozorovateli vyplývá, že zakopaný pes je ve Tvé vnitřní nejistotě. Ty si nejsi jistá, že "ustojíš" máminu kritiku vůči sobě, a z toho pak plynou úlety typu "kráva" (mimochodem říct mi toto vlastní dítě, tak se na něj VELMI rozzlobím). Tebe se její kritika tolik vnitřně dotýká, že kopeš kolem sebe možná víc, než je nutné.

Možná by to chtělo zapracovat na vlastním sebe-vědomí a sebeuvědomění. Uvědom si, že jsi dospělý svéprávný člověk, který dvě děti má a třetí čeká, věci si můžeš dělat podle sebe a pokud se to někomu nelíbí, je to JEN jeho názor, kterým se můžeš a nemusíš řídit podle vlastního uvážení. A pokud Tě někdo zkritizuje, je to také zas jen názor, který by neměl mít zásadní vliv na Tvé sebehodnocení.

Tvoje máma se podle toho, co píšeš, nechovala k Tobě nijak macešsky - zřejmě Ti pomohla, když jsi to potřebovala, akorát asi má potřebu řady maminek svému dítěti "kafrat" do života. Já chápu, že to může štvát, ale důležité jsou činy, nikoli slova. Až budete spolu zase "dobré" a bude zase kritizovat, tak se zasměj a řekni jí "maminko, nikdo nejsme dokonalý, kdybych byla dokonalá, tak bych byla všem děsně protivná".

Hele, já vím, že je to těžké (tedy zbavit se těch pocitů nedostačivosti), ale zas na druhou stranu jsi dospělý člověk, Tvá máma je docela vážně nemocná a Ty řešíš stále dokola své vlastní pocity. Věřím, že se z toho mamka dostane, a Ty máš teď docela pěknou šanci za ní jít a říct: hele, mami, co se mezi námi stalo, to se stalo, mrzí mě, že jsem na tebe byla hnusná, ale teď bych tu ráda byla pro tebe, jestli mě budeš potřebovat.