Od chvíle, co jsem si to téma přečetla, přemýšlím, co odepsat. Ale já neumím napsat nic moc povzbudivýho. Poslední roky, kdy jsme bydleli v jednom domě s mojí mámou, která měla Alzheimera a ten se v té době projevoval především strašnou agresivitou, mě připravily o pár let života.
Možná si to maluju, ale jak bych tenkrát ráda měnila, jak ráda bych se o ni postarala doma, kdyby to bylo možné. Takhle nakonec dožila v instituci.
Tak možná přece jen něco povzbudivého - i to, že je možné postarat se doma, je dar. Není to samozřejmost.