Dcerce je 7,5 roku. Její nejčastější hra je s čímkoli, co se jí dostane do ruky (včetně kamenů, klacíků, kůry, kousků látek, spolu nesouvisejících hraček apod.). Okamžitě si předměty oživí a hraje s nimi příběh, který k tomu nahlas vypráví, včetně přímých řečí. Nemá problém do příběhu okamžitě zapojit nově objevivší se předmět či postavu. Taková hra se složitými konstrukcemi příběhu jí pak vydrží třeba hodinu v kuse, kdy nevnímá.

U malé holčičky to bylo roztomilé, kreativní a obdivuhodné, jakou má fantazii, ale teď už nás to začíná zneklidňovat. Ona totiž žije úplně mimo realitu, normální život jde mimo ni. Hrozně jí zajímá historie, chtěla by být vesnická holka, neustále se vyptává na minulost, ale přítomnost jí utíká mezi prsty.

Nikdy se neoblékne správně (klidně si dá triko obrázkem na záda, oblékne si kalhoty naruby, z družiny přichází bez sukně, jen v punčocháčích), zapomíná základní věci (jako např. aktovku ve třídě), osobní hygiena ji neskutečně otravuje...a přitom má úžasný postřeh a výbornou selektivní paměť (co kde před lety viděla, co kdo řekl, co od koho dostala atd). Co se kamarádek týče, tak je díky tomu tak trochu "mimoň", takový náš malý RainMan.

Myslíme si, že kdyby se nám povedlo ji od těch jejích her dostat pryč, začala by snad víc žít součaný život. Nechci jí brát její specifickou osobnost, ale kdyby se mi povedlo aspoň trochu jí unormálnit, budu ráda.

Vymizely u vašich dětí tyto hry samy od sebe, nebo bylo potřeba nějaké intervence zvenčí?