Zažila jsem to i jako podváděná. To bylo mé první seznámení s nevěrou. Tu bolest si pamatuji dodnes, to máš pravdu. Tu posedlost, kdy jsem mu projížděla telefony, věděla jsem, že... a on zatloukal... ty hádky, to čekání, když se v práci zpozdil byť jen o pět minut a já si představovala (a občas i oprávněně), že je s ní... Překonali jsme to. Navázání důvěry trvalo hrozně hrozně dlouho (dnes je to zase 100%), hrozně dlouho jsme jeden druhému nevěřili. Ale teď je to krásné, celý náš vztah je jiný, svým způsobem nás ty nevěry opravdu utužily a z mé strany jich nelituju, dost věcí to toho mého naučilo a přestal se chovat tak ignorantsky s pocitem, že je jediný na světě a připustil si možnost, že když si mě nebude dostatečně vážit, je spoustu jiných chlapů, kteří by mě milovali a vážili si mě místo něj. Mě jeho nevěra zase naučila nic nebrat černobíle, neidealizovat si život bez mráčku, protože nikdy nevíš co se stane a v neposlední řadě mě to naučilo, že vlastnit nikoho nemůžeš, každý z nás je svobodný člověk (dřív jsem ty tendence bohužel měla). Za mě - nám to prospělo, ikdyž si někdo může ťukat na čelo.